Standard plemene

  Standard FCI č. 153/14.04.1999/F

DALMATIN

(Dalmatinac)

 

Překlad do francouzštiny: Dr. J.-M. Paschoud

Překlad z francouzštiny: Helena Dvořáková

Datum zveřejnění platného standardu: 14.04.1999

Původ: Chorvatsko

Použití: společenský pes, rodinný pes, vhodný k výcviku pro různé způsoby využití.

Klasifikace FCI:        Skupina 6        honiči, barváři a plemena příbuzná

                                  Skupina 3        plemena příbuzná

                                  Bez pracovní zkoušky

 

Krátký výtah z historie: ještě dnes je původ dalmatina nejasný a hypotetický. Malby v hrobech starověkých egyptských faraonů, ale též obrazy, datované do středověku, nám umožňují odhadovat, že tato rasa existuje již několik tisíc let. Církevní kroniky ze XIV.století a z roku 1719 naznačují s velkou mírou pravděpodobnosti, že dalmatin pochází z východního středomoří a specielně z oblasti dnešního dalmatského pobřeží. První obrazy, představující tyto psy, jsou z dílny italských malířů 16.století a dosvědčuje to též freska v klášteře Zaostrog (Dalmácie), již lze datovat rokem 1710. V díle jistého Thomase Bewicka, které bylo vydáno v roce 1792, se nalézá popis a kresba dalmatina. Bewick tohoto psa nazývá „dalmatin“ anebo „kočárový pes“. První standard dalmatina byl zveřejněn v roce 1882 jedním Angličanem, který se jmenoval Vero Shaw. Tento standard byl oficielně vydán v roce 1890.

Celkový vzhled: dalmatin je pes harmonicky stavěný, který se vyznačuje skvrnami tvaru a velikosti mincí, což je neobvyklé a zajímavé; je statný, svalnatý a temperamentní; má souměrnou siluetu a ostré linie, není ani neohrabaný, ani těžkopádný a stejně jako jeho „kočárový“ předek dokáže vytrvale běžet v ostrém tempu.

Důležité proporce: poměr mezi délkou těla a kohoutkovou výškou je zhruba 10:9.

Poměr mezi délkou mozkovny a nosního hřbetu je 1:1. 

Použití/Povaha: má příjemnou povahu a je přátelský, není ani bázlivý, ani nedůvěřivý, ani

nervózní či agresivní. 

Hlava: je dost dlouhá.

Část mozková:

Mozkovna: je plochá, přiměřeně široká mezi ušima a dobře prokreslená v oblasti slechů.

Dělící rýha je málo výrazná. Vrásky na čele jsou nežádoucí.

Stop:   mírný.

Část obličejová:

Nosní houba: u jedinců s černými skvrnami je vždy černá; u jedinců s hnědými skvrnami je

vždy hnědá.

Čenichová partie: je dlouhá a silná; nikdy není špičatá. Nosní hřbet je rovný; horní osy

mozkovny a nosního hřbetu jsou rovnoběžné.

Pysky: jsou suché, těsně přiléhají k čelistem, nesmí být volné /větrné/. Kompletní

pigmentace je žádoucí.

Čelisti/Zuby: čelisti jsou silné s dokonalým a pravidelným nůžkovým skusem, což značí, že

horní řezáky překrývají spodní a jsou s nimi v úzkém kontaktu; řezáky jsou správně postavené v korektním zubním oblouku. Je žádoucí kompletní chrup, sestávající ze 42 zubů, odpovídajících zubnímu vzorci. Zuby jsou odpovídající velikosti a jsou bílé.

Oči:     jsou od sebe poměrně daleko, ne však příliš, jsou střední velikosti, kulaté, jasné a

zářící; mají inteligentní a bystrý výraz; jsou tmavé u jedinců černě tečkovaných a světle hnědé až jantarové u hnědě tečkovaných. Oční víčka, která těsně přiléhají k oční kouli, jsou orámována černě nebo velmi tmavě u černě tečkovaných a hnědě u hnědě tečkovaných.

Uši:     jsou zavěšené poměrně vysoko, široké v místě zavěšení, středně velké; visí podle

hlavy, od širokého úponu se zužují směrem ke konci, který je zaoblený; mají jemnou texturu, jsou na nich četné, dobře oddělené skvrny, nejlépe ve tvaru mincí (teček).

Krk:     korektní délky, je elegantně klenutý; od nasazení k hlavě pozvolna zeštíhluje, nemá

lalok.

Tělo:  

Kohoutek: výrazný.

Hřbet: silný, rovný.

Bedra: suchá, svalnatá, mírně klenutá.

Záď:    velmi mírně skloněná.

Hrudník: nepříliš široký, ale dost hluboký, dosahuje do úrovně lokte, je prostorný. Při

pohledu z boku je dobře viditelné předhrudí. Žebra jsou přiměřená, dlouhá, klenutá, nikdy nejsou plochá ani sudovitá ani deformovaná.

Slabiny: jsou úzké. Břicho je vtažené. 

Ocas: dosahuje přibližně k hleznům; je silný u kořene a zeštíhluje směrem ke špičce; nikdy

nesmí být tlustý; nesmí být nasazen ani moc nízko, ani moc vysoko; v klidu je nesen svěšený, jeho poslední třetina se mírně stáčí směrem vzhůru; pokud je pes v pohybu, je ocas nesen mírně nad úrovní hřbetní linie, ale nikdy ne hravě (vzpřímený) nebo zatočený. Tečkování na ocase je žádoucí.

Končetiny:

Hrudní končetiny: jsou perfektně rovné; mají silnou kostru, mají kulatý průřez odshora až

dolů.

Lopatky: mírně šikmo uložené; jejich osvalení je suché.

Lokty: jsou postavené při těle, nevytáčejí se ven ani nejsou vbočené.

Karpus: je pevný, pružný.

Pánevní končetiny: kulaté, se suchým svalstvem; při pohledu zezadu jsou rovné,

rovnoběžně postavené.

Koleno: správně zaúhlené.

Lýtko: silné.

Hlezno: silné. Správně zaúhlené.

Tlapky: jsou kulaté a uzavřené, s klenutými prsty (kočičí tlapka); polštářky jsou kulaté,

odolné a pružné; drápy jsou černé a bílé u černě tečkovaných, hnědé a bílé u játrově

tečkovaných jedinců. 

Pohyb: velmi uvolněný: pohyb je vyrovnaný, prostorný a rytmický, s dlouhým krokem

hrudních končetin a silnými impulsy pánevních končetin; při pohledu zezadu se nohy pohybují v ose, zadní nohy jdou ve stopě předních. Krátký krok nebo kosý chod jsou považovány za chyby. 

Zevnějšek:

Srst: srst je krátká, tvrdá, uzavřená, hladká a lesklá.

Zbarvení: základní barvou je čistě bílá. Jedinci varianty s černými tečkami mají tečkování

černé, ti s hnědými tečkami mají tečkování hnědé (játrové). Tečky se nesmí spojovat;

musí být kulaté, jasně ohraničené, pravidelně rozmístěné a o průměru 2-3 cm. Tečky

na hlavě, na ocase a na koncích končetin mohou být menší, než tečky na trupu. 

Výška a váha: celková harmonie proporcí je nejdůležitější.

Kohoutková výška:          Psi:      56-61 cm

                                         Feny:   54-59 cm

Váha:                                Psi:      přibližně 27-32 kg

                                          Feny:   přibližně 24-29 kg

Chyby: všechny odchylky od výše uvedeného textu musí být považovány za chyby a musí být penalizovány podle stupně jejich závažnosti. 

Vylučující vady:

·         Pes agresivní anebo bázlivý.

·         Jasný předkus nebo podkus.

·         Entropium, ektropium.

·         Modré oči, různobarevné oči (skvrnitá duhovka), každé oko jinak zbarvené.

·         Hluchota.

·         Plotna okolo oka (monokl), plotny na jiném místě (připouští se pro chovné využití).

·         Tříbarevnost (tečky *černé a játrové* na jednom jedinci).

·         Skvrny citronové nebo oranžové.

·         Pes velmi bázlivý nebo agresivní. 

Všichni psi, na kterých bude patrná porucha psychiky nebo chování, budou vyloučeni.

NB:     Všichni psi musí mít obě normálně vyvinutá varlata kompletně sestouplá v šourku. 

DOPORUČENÍ:

Aby se odstranila četně se vyskytující hluchota u dalmatinů, (20%-30%):

  • Jedinci oboustranně hluší a jedinci s modrýma očima musí být vyřazeni z plemenitby; ideální by bylo totéž udělat i s jedinci jednostranně hluchými.
  • Dalmatini s „monoklem“ (černou plotnou okolo oka) anebo s černými plotnami na jiných částech těla) mají být využíváni v plemenitbě.
  • Jedinci s pigmentovaným šourkem mají být upřednostňováni.

Historie,původ,osobnost v kostce...

Jeho původ i zbarvení zůstává dodnes záhadou,s jistotou lze říci snad jen to,že přišel z jihu (z Afriky nebo Dalmácie) a že jeho rodokmen je velmi starý.

Malby v hrobech starověkých egyptských faraonů,ale též obrazy,datované do středověku,nám umožňují odhadovat,že tato rasa existuje již několik tisíc let.Jak ukazují vyobrazení starých mistrů v Německu,Francii,Španělsku a Itálii,v Evropě byl znám již v r.1600.

Pracovní uplatnění dalmatina bylo podle měnící se potřeby člověka různé-byl psem loveckým,válečným,pohraničním a později i doprovodným psem při jízdě na koních nebo na kočárových spřeženích.Prvně byl vystavován na výstavě v Londýně v r.1862.O osm let později r.1890 byl uznán jeho standard.

Výborná tělesná konstituce a vynikající fyzické vlastnosti jej předurčily ke kariéře honiče.Mezi jeho přednosti se řadí zejména jeho vytrvalost,neúnavnost a skvělý čich.Díky jeho nápadnému charakteristickému zbarvení a nekomplikované povaze si ho v 18.století oblíbila šlechtická smetánka,která z něj na nějaký čas udělala výhradně společenského psa.Je možné,že právě kvůli tomuto období,kdy se nemohl rozvíjet jeho lovecký potenciál,se toto plemeno ve svém vývoji poněkud zbrzdilo.Škarohlídi by dokonce řekli,že zhlouplo.Na jeho obranu nutno říci,že to není pravda.Dalmatin není pes pro každého.Je inteligentí,snadno se učí,nicméně jeho výchova a trénink zaberou hodně času.Jeho srdce a respekt si získá pouze ten,kdo dokáže vyhovět jeho specifickým nárokům a kdo porozumí jeho nečitelné povaze.Je to "cíťa" i "sporťák",který potřebuje hodně lásky a pozornosti.V opačném případě psychicky strádá a chřadne.Nesnáší samotu a není vhodný pro držení v kotci.

Dalmatin je loajální,oddaný a milují pes s přirozenými obranářskými sklony.Nevhodným zacházením a špatným výcvikem lze jeho povahu nevratně zkazit,což má za následek agresivní chování nejen vůči ostatním psům,ale i lidem nebo dětem.Dalmatin má skvělou paměť.Tu uplatní zejména ve výcviku,ale nezapomene ani hrubost,které jste se na něm dopustili.Zvýšenou pozornost je třeba věnovatsocializaci jedinců,u nichž se projevují předpoklady k dominanci.Nutné je již v pubertě zarazit chování,kterým tito psi dávají najevou svou nadřazenost-jinak by z nich vyrostli rváči.Proto se dalmatin hodí spíš pro zkušenějšího chovatele.

 

Historický vývoj dalmatina...

Již první pohled na dalmatina nenechá nikoho na pochybách, že je svým původem psem loveckým, přestože svým rozšířením a oblibou v rodinném životě byl mezinárodně zařazen mezi plemena společenská do skupiny 9, samostatné sekce 7, klasifikace mezinárodní kynologická federace FCI, čímž byly potlačovány jeho přirozené čichové a lovecké schopnosti vlastnosti. Teprve v roce 1994 došlo, na základě zhodnocení vlastností a původu dalmatina, k jeho přeřazení spolu s rhódeským ridgebackem do skupiny 6 (honiči a barváři), sekce 3. Tento převod nabyl platnosti od 1. 7. 1994 na základě oběžníku FCI č. 9/94 ze 3. 2. 1994. Toto rozhodnutí se uskutečnilo dle požadavku ze zasedání standardizační komise FCI, konaného dne 30. října 1993 ve městě Cascais v Portugalsku.

 

V celé škále loveckých psů se dalmatin řadí mezi vysokonohé honiče, kteří mají svisle nesené uši, vrozený lovecký pud a dokonale vyvinutý čich. Nápadné a charakteristické zbarvení dalmatina, stejně jako jeho neúnavnost a vytrvalost způsobily, že se rychle rozvíjel a stal se oblíbeným jak v rodinách, tak jako doprovod kočárů - jako pes okrasný a přitom neunavitelný.

Jedna z nejrozšířenějších podob dalmatina v mýtech, se vyskytuje ve snu matky svatého Dominika, muže, který založil dominikánský řád (dominikánům se říkalo domni canes neboli „psi páně“). Pes, kterého v tom snu viděla, nesl pochodeň, aby jí zapálil celý svět. Tím byla symbolizována Dominikova ohnivá kázání. Dominikánský řád potom dalmatina v různých formách církevního umění zobrazoval. Jeho černobílé zbarvení se projevilo v oděvu mnichů: bílá kutna a kápě a přes ně přehozený černý plášť. 

Dalmatin náleží ke starým plemenům, která se během několika staletí ve svém vzhledu téměř nezměnila. Jak ukazují vyobrazení starých mistrů v Německu, Francii, Španělsku a Itálii, byl znám v Evropě již v roce 1600. Jedna z maleb, znázorňující ukončení třicetileté války (1618 - 1648), vyobrazuje v popředí typického dalmatina. Italský malíř Gastiglione zanechal po své smrti (1716) překrásnou malbu z lovu, na níž je namalován mladý lovec s dvěma typickými dalmatiny v jejich dnešní podobě. Fridrich Veliký (1712 - 1786) je jako dítě také vymalován s dalmatinem výrazné kresby.

Řečtí a románští autoři klasického starověku se zmiňují ve svých spisech o skvrnitých psech. Bezpochyby bylo toto nápadné zbarvení známé již v mykénské době (1660 př.n.l.) v Řecku. Z této doby pocházející nalezená terrakotová figura znázorňuje tohoto psa se světlým základem a malými kulatými skvrnami. Ještě starší důkazy o tomto psu pocházejí ze středomořských oblastí - egyptské vykopávky, vykopávky Beni Hasana, etrusské nálezy z období 4000 až 2000 let př.n.l. vypodobňují krátkosrsté, rovnoměrně skvrnité psy, u nichž však nelze bezpečně zaručit, že se jedná o předky dnešních dalmatinů. Teprve pozdější popisy těchto psů z období 1200 let př.n.l. udávají přesnější charakteristiku.

Četná tvrzení, že Dalmacie je pradomovinou dalmatina, nebyla dostatečně prokázána. Cestopisná zpráva neznámého cestovatele z roku 1235 uvádí, že v Dalmacii jsou středně velcí, rychlí a silní psi, ovšem nezmiňuje se o tečkovaném zbarvení. Kdyby bylo možno spatřovat v Dalmacii pradomovinu dalmatina, musely by se jistě najít přesnější údaje, které k dispozici nejsou. 

Známý francouzský přírodní badatel Buffon (1707 - 1788) popisuje různá psí plemena, mezi nimi také černě skvrnitého představitele plemene, které bylo v 18. století ve Francii nazýváno „brakýřem bengálským”. Tento pes byl používán k lovu zvěře štvaním. Brakýřem byl nazýván pro své lovecké vlastnosti honiče, čemuž bezesporu dopomohl jeho vydatný a vytrvalý běh, přívlastek „bengálský” mohl znamenat, že jeho domovinou mu byla přiznávána Indie. Tomu by nasvědčovaly zvláště vlastnosti dalmatina - snášenlivost velkého horka, výjimečný odpor k smečkovému seskupování a v neposlední řadě základní čistě bílé zbarvení, které se vyvíjelo právě v teplém podnebí. Stejné podmínky však mohly poskytovat i oblasti jižně a východně od Středozemního moře. Skvrnité zbarvení na bílém podkladě vysvětlují někteří historici ve svých úvahách tak, že toto plemeno se vyvíjelo v teplém podnebí se hrou stínů a palmových lesů, kde jeho zbarvení mělo význam ochranný - mimikry. 

Jména osob, která se v souvislosti s minulostí dalmatina vyskytují, jsou jen jména těch, kteří jen existenci tohoto plemene konstatují. Snad právě proto, že se o vznik a vývoj dalmatina postarala sama příroda, se podobným zbarvením nemůže pochlubit žádné jiné plemeno. V roce 1843 popisuje Colonel Hamilton Smith obraz z Indie, který znázorňuje tečkovaného psa takto „…bílá srst s malými černými skvrnami, polovisícíma ušima a tělesnou stavbou grayhunda”. Zajímavý je rovněž Buffonův popis tohoto plemene, kde o něm píše jako o zajímavém zjevu mezi honiči s krásným zbarvením, které vystihuje jeho plavé a černé skvrny na bílém základě. Na konci devatenáctého století se totiž ještě běžně vyskytoval dalmatin s jak černými, tak hnědými skvrnami (na jednom psu). Teprve na výstavě v Londýně v roce 1870 byl upřesněn standard ve smyslu uznání pouze dvou barevných rázů - černě a hnědě skvrnitých dalmatinů.

Ještě před Buffonem popisuje Dr. Gajus v roce 1500 v dopise svému příteli do Švýcarska nové skvrnité psí plemeno, které přišlo do Anglie z Francie. Bohužel nepopisuje srst, ani velikost, takže nelze bezpečně potvrdit, zda se jedná o totožné plemeno s tím, které přišlo do Anglie ze zemí oblastí Středozemního moře přes Španělsko a Francii. Na erbu staroanglické rodiny Christopha Heydena z roku 1540 je zobrazen typický dalmatin, krátkosrstý a skvrnitý. Italský badatel Aldrovandi (1605) píše ve svém spise „Lovečtí psi” o bílém a černém honiči, který je tečkovaný jako rys. Když Ernst Bexick (1792) budoval v Anglii podnik na zpracování dřeva, nechal nad jeho vchodem vymalovat dalmatina s krásným tečkovaně skvrnitým zbarvením a nazval toto plemeno „Dalmátský kočárový pes”. O tomto plemeni, jehož byl zřejmě sám milovníkem, píše, že je v Anglii velmi rozšířeno a je chováno jako elegantní doprovod při vyjížďkách svých pánů na koních nebo v kočárech. Z těchto důvodů byl tento pes v Anglii ještě nedávno nazýván „Coach dog“ neboli kočárový pes.

V Anglii získal v 18. století pro svou zvláštní kresbu a vlastnosti značnou oblibu. Byl používán nejen jako lovecký pes ke štvaní zvěře, ale stal se více psem společenským, neboť byl nejvíce rozšířen u středních vrstev, pro které byl lov zvěře nedostupnou zálibou, takže v roce 1873 byl na výstavě v Londýně zařazen mezi psy přepychové (společenské). Poprvé byl vystavován na výstavě v Londýně v roce 1862. Také v Itálii byl v 18. století používán jako lovecký pes a to k aportování i ke štvaní zvěře.

 

Dalmatin získal během doby mnoho názvů, které vznikaly na základě jeho rozšiřování do jednotlivých zemí. Tak to byl vedle názvu „Brakýř bengálský” také „Turecký pes”, „Italský pes”, „Francouzský pes”, „Ruský pes”, „Malý dán”, „Malá doga” a konečně „dalmatin”. Název „dalmatin” dali tomuto plemeni Angličané. Jaká příčina je k tomu vedla, není dosud zjištěno. Jedna verze říká, že podkladem byl velký antický reliéf s dalmatinem, nalezený v Dalmácii. Druhá verze se přiklání k tomu, že právě v Dalmácii byl dalmatin prvně organizovaně používán k válečným a ochranným účelům na dalmatsko-chorvatských hranicích proti tureckému vpádu. Tento název dali Angličané tomuto plemeni navzdory tomu, že se vyskytovaly i názory, podle nichž o prošlechtění dalmatina se zasloužil anglický ohař - pointr. Tento názor se jeví věrohodným už proto, že honiči jsou skutečně starší plemena než ohaři, a že v minulosti se lov zvěře prováděl hlavně štvaním, k čemuž byli používáni převážně brakýři.

 

 

Charakteristika

Výška a hmotnost

Pro celkový vzhled je nejdůležitější celková vyváženost proporcí.Ideání výška a hmotnost psa se pohybují v rozmezí 56-61cm a 27-29kg,u feny je o něco méně: 54-59cm a 24-29kg.

Srst

Péče o krátkou,hladkou a hustou srst je nennáročná,psa je však vhodné denně kartáčovat.Nevýhodou je,že celoročné líná.Namísto koupání se doporučuje psa vytřít mokrým ručníkem a následně vysušit.

Zdraví a výživa

Tak jako u ostatních celobílých psích variant se doporučuje vyšetření sluchu,zvlášť u modrookých jedinců.Občas se mohou objevit alergie,převážně jako reakce na změnu prostředí,stres,nedostatečnou péči o srst či nedostatečnou stravu.Někteří jedinci trpí na močové kameny.Průměrná délka života činí 10-12let,ale vyjímkou nejsou ani patnáctiletí jedinci.

V případě,že dalmatin nemá dostatek pohybu,mívá sklony k tloustnutí.V opačném případě vykazuje zvýšené nároky na kvalitu stravy a přísun živin úměrný jeho energetickému vývoji.

Zdraví a výživa

Tak jako u ostatních celobílých psích variant se doporučuje vyšetření sluchu,zvlášť u modrookých jedinců.Občas se mohou objevit alergie,převážně jako reakce na změnu prostředí,stres,nedostatečnou péči o srst či nedostatečnou stravu.Někteří jedinci trpí na močové kameny.Průměrná délka života činí 10-12let,ale vyjímkou nejsou ani patnáctiletí jedinci.

V případě,že dalmatin nemá dostatek pohybu,mívá sklony k tloustnutí.V opačném případě vykazuje zvýšené nároky na kvalitu stravy a přísun živin úměrný jeho energetickému vývoji.

 

Zajímavost

Štěňátka dalmatina se rodí čistě bílá.Budoucí puntíky lze po narození pozorovat pouze jako tečky na kůži.Vlastní skvrny se objevují na srsti až zhruba 14dní po narození.

Dalmatin se stal v devadesátých letech nejprodávanějším psem doslova přes noc.Mohl za to americký film z dílny Walta Diesneye 101 dalmatinů.Po jeho uvedení poptávka po tomto plemeni převýšila nabídku ve všech zemích,kde se film promítal,na několik let.Někteří "obchodníci" tak vycítili příležitost a začali pejsky "vyrábět" jak na běžícím pásu,bez ohledu na jejich povahové vlastnosti a fyzické dispozice.

 Vsevjednom.cz